ZA NOCÍ MĚSÍČNÍCH.

On:

Jen dále, Spoluduše má, jen stále dále pojďte,

kam vede měsíc touhy magický!

Když Skutečnost jsme navždy opustili,

když hmotného víc v sobě nemáme,

než už ty nejjemnější světla essence –

tak staly se už těly-astraly,

kterými luna sněžná prosvítá:

Tu stanout v polovici cesty nesmíme,

jež vede v Ideálu tajuplnou Říš!

Klesáte smutkem svým, Lilie Etherná,

lítosti slzy tíží světlý stvol,

jenž stal se příliš slabým onu bolest nést,

jež vejde v srdce, které spatřilo,

co spatřit všechno lze na cestě k Věčnosti:

Touhy a Snu největší tragedie.

Ó pojďte tedy spolu zaplakat –

až těžké slzy stesku duše vypláčí,

tu teprve se stanou lehkými,

pak na cestě je již nic více nezatíží.

Ó pojďte, pojďte, spolu zaplakat!

Zapláčem’ nad jarem, jež věčnou lásku touží,

a teskní, nevědouc, co tísní jeho vůně.

Nad zemřelými dávno básníky,

básnivších o jaru, o lásce, o štěstí,

té trojí illusi a jedné marnosti,

protože kořen svůj má v lůně Věčnosti.

Zapláčem’ pro sny, které taví se,

a jako narda vyprchávají,

tak v prostoru se prázdném ztrácejí –

ač, z nejjemnější tkány osnovy,

díla tak kouzelná jsou, žádný umělec

že z hmoty takových by nikdy nesestavil!

Zapláčem’ pro světelné, krásné fantomy,

jež nemůžeme duší obejmout,

zapláčem’ pro vůně, jež voní v krajinách,

kam nikdy zavoněti nedojdem’!

Jak srdce okřála po dešti našich slz!

Jak duše naše vzhůru voní teď,

stříbrně šťastně osvěžena zas,

v lítosti, lásky slzách vykoupána!

Hle, jaro vdechujem’ a měsíc zalévá,

jak modrým magnesiem krajinu!

Ó v světla lázni té se koupat budeme,

nočními vůněmi svůj napojíme stesk –

tak zas se naše světlé bytosti

víc stanou vůněmi a světly – dušemi!

Ó pojďte! Měsíc, vůdce mystický,

cestu nám stele světlem nezemským,

do krajin stále více nadzemských,

do krajin stále méně skutečných,

do krajin stále čaruplnějších,

do krajin stále více neznámých –

Ó pojďte, nutno do Věčnosti jít!

Ó pojďte, třeba nikdy nedojít –

a tedy nekonečně, nekonečně jít –

Ó pojďte tedy nekonečně jít!