Za noci.

Porubali vrazi

šuhaječka v lese.

Kdo pak zlou tu zprávu

do dědiny snese?

Zda ten větřík jarní

nebo družní ptáci,

nebo mysliveček,

jenž se domů vrací?

Žádný, věru žádný

ze šíře i dáli;

v tajnáť šuhaječka

místa zahrabali. –

Vyšla milá v lesy,

ani nevěděla,

na jeho že hrobě

v mlází poseděla.

Nevěděla ani,

že z bílého čela

podlískou jí náhle

zkázka vypučela.

Nevěděla ani,

že z těch lesklých očí

modráček pln rosy

v slunéčku se točí.

Nevěděla ani,

když trhala kvítí,

že to srdce jeho

ještě bolest’ cítí.

Jednou při voněla, –

oči slze lily;

běda, co to bude,

Bože, Bože milý!

Dvakrát přivoněla, –

srdéčko jí vadlo,

jako by veň na sta

žhavých jisker padlo.

Třikrát přivoněla, –

ruce klesly obě:

Bože, milý Bože,

je mi jako v hrobě.

Srdce mně to tíží,

kněze přivolejte,

vedle šuhajíčka

hrob mně vykopejte.

Kopali ho ruče

v bolesti a muce,

oběma jim pravé

v hrobě spjali ruce. –

Když měsíček svítí,

sedí oba v kvítí,

hovoří a šepcí,

až se slunko nítí.

A když rudě vstává,

do hrobu jdou oba,

až je z něho zase

křísí noční doba. –