ZA NORSKÝ ŘÁD SVATÉHO OLAFA

Když král Hakon

vydal zákon,

podle něhož v Norsku širém

jmenován jsem oficírem,

užasl jsem všecek zvolav:

„Co mi chce ten svatý Olaf?“,

neboť z Norska posavad

měl jsem jenom jízdní řád.

Teď však, z Osla oslavován,

stal se ze mne Čech-oslo-van

– majíť za tu oslovinu

opravdu jen v Oslo vinu! –

a já chtě to oslavit

piju jejich akvavit.

Přitom říkám doma pořád,

že ten řád je vlastně zlořád,

a nač tenhle další kříž,

když mám křížů dosti již!

Hakon sic to stvrdil perem,

že jsem v Norsku komandérem,

ale jinak je to doma,

tady Zdena komando má,

a já doma zůstanu

komandantem v županu.

Ejhle, toť ta podobizna

statečného mudrce –

ale když se člověk přizná,

je mu snáze u srdce:

v tomhle velkonočním čase

kdekdo z hříchů zpovídá se,

a mě tížil velký hřích,

že jsem dřív to nepostih’...

I když se teď mnozí Češi

tím mým křížem nepotěší,

nevšimnu si toho ani,

a tím více těší mne,

drahá, zlatá milostpaní,

vaše přání upřímné.