ZA OCEÁN.

Vy chcete pozdrav... inu, pěkná látka

pro pero nadšeného básníka.

O vlasti mluvit, že je máti sladká,

že láska její dálku proniká,

že přes moře k vám vztahuje své rámě,

že její jste – ach, milý příteli,

to vše je otřelé, a připadá mně,

že jste to tisíckrát už slyšeli.

Věc samozřejmá je mi vždycky cizí

a protivná. A samozřejmo mi,

že člověk neodhodí své „já“ ryzí

a neztratí své české vědomí,

ať kdekoli je. Zemře, jak se zrodil

s tím, co se za úděl mu dostalo,

a jestli češství své jak kabát shodil,

pak češství to za mnoho nestálo!

A kdybyste svou vlast viděli zblízka –

já nevím, byla-li by radost z ní –

zde žaluje se, teskní se a stýská,

zde člověk jen se o budoucnost chví –

však několik vás přišlo, tady žilo,

vše procítilo duší stísněnou –

a už se přes moře zas navrátilo

v ten jiný vzduch – a s hlavou svěšenou...

Tož chápete, že paskvilem by pouze

ty verše byly mdlé a otřelé;...

od banketu, jejž vystrojila nouze,

lze těžko pozdravovat přítele –

leč posílám-li přec k vám svoje sloky,

je pouze to můj zájem privátní:

kus historie před dávnými roky

se tady stal – a u vás ostatní.

Já drobounkým byl tehdy gymnasistou,

– snad patnáct, šestnáct hloupých mladých let –

měl bídu jsem a v duši víru jistou,

že veršům mým se bude kořit svět,

tu přišla jako osvícení pro mě

v mou duši láska: Černých Márinka,

dobráček holka, bydlila v témž domě,

bělounká, vonná, čilá, malinká.

Ty modré oči... vidět snětmi stromu

kus oblohy – hned na ně vzpomenu,

pleť sametovou, lahodný hlas k tomu –

tak já, jenž hranatému kamenu

byl roven, když jsem přišel v ruce její –

se záhy uhladil jak oblázek

ba, takové se divy provádějí,

když medvídka se zmocní obrázek!

Neb v lásce ona měla jistou praxi,

tož učitelkou mojí stala se

a vůdkyní v těch věcech srdce jaksi

a já se podvolil, neb v zápase

bych býval prohrál tenkrát jistojistě

a proč též zápasit? Já vést se dal

v každičkém čase na každičkém místě

a verše jsem jí, první verše, psal.

Tak vodila mě, kde nás neviděli,

do houštin parků, známých dobře jí,

i na kůr chrámu vždycky o neděli,

kde u varhan jsem stával v naději,

až dopěje se velká mše, že přijde

– při velké mši tam vždycky zpívala –

a půjdem někam zas, kde nejsou lidé,

ach, ona vždy tak ráda líbala...

Leč beztrestně zde nikdo šťasten není

a Osud žádá z všeho přísnou daň –

Márinka často v kleteb burácení

otcovu těžkou pocítila dlaň

a stala se z ní lásky mučednice

a často stopy ran já vídal jsem –

leč měl jsem za to rád ji jen tím více,

a bouřil na svět v planém vzteku svém.

Pak jednou moudře ukázala rozdíl

slov lásky: „miluji“ a „mám tě rád“:

mě rád máš, kdybys se však u mne zpozdil

pak milovat mě budeš jedenkrát –

Já nezpozdil se, proč, už nevím podnes

však jak ta doba překotně tak šla –

čas Márinku mi nějak náhle odnes

a láska naše navždy zmizela.

Jen někdy zaslech jsem to ono o ní,

šly roky, uvádaly vzpomínky,

jak v herbáři květ už jen mrtvě voní,

tak byl mi v duši obraz Márinky –

a povím ještě, co vím o ní právě

(vždyť to je důvod, proč vše líčím vám)

to bylo v roce, kdy se ku výstavě

rodáci od vás vypravili k nám.

A tenkrát jeden Amerikán čilý

do Márinky byl silně zadíván,

a že byl mužem činu, hned v tu chvíli

ji vzal a vez přes dálný oceán –

čím byl, kam vez ji – nemohu vám říci,

jen jedno chápu: že ji rázem vzal –

on as ty oči azurem se skvící

tak do opravdy z duše „miloval“.

A žije-li?... A ve vzpomínce svorné

jak já, zda chová ony dávné dny?...

Má docela ty verše nemotorné,

jež pro ni tvořil zápal nadšený?...

Ach, žije-li, má v očích matná světla,

tou není, jak ji kreslí vzpomínka:

dobráček holka, sotva porozkvetlá,

bělounká, vonná, čilá, malinká...

A teď, kdy posílám vám tyto sloky,

v nichž oživil jsem dávnou vzpomínku,

mám tichou naděj, že snad jejich kroky

tam u vás najdou mou kdys Márinku,

snad připomenou jí tu dobu března

ba, k březnu rovnám lásky naší čas:

je zima, sychravo, leč přelíbezná

fialka hledí na nás z dlouhých řas...