ZA ODLÉTLÝM SNEM.

Jak sladká byla chvíle,

když na tvé hrudi bílé

jsem tiše, blaze snil!

Co zbylo mi? – Jen touha,

jen z růží vůně pouhá,

jichž květ mne opustil...

Jak tehdy zrak tvůj planul;

jak dech tvůj žárem vanul;

jak bouřil srdce tluk!

Dnes marně ono štěstí

chce lapit do svých zvěstí

mé písně prázdný zvuk...

A přec i ještě z dáli

mne ve vzpomínkách pálí

ten oka tvého blesk...

Ó, čím byl spanilejším,

tím tíž teď ukonejším

svůj velký, pozdní stesk!

Z té lásky, jíž jsem vzrůstal,

mi na mých křídlech zůstal

jen zlatý, skvoucí pel;

jen zdání toho nebe,

kam byl bych – maje tebe –

i se svou písní spěl!