Za oknem.

Vždy, když mne stálý neklid žene

do promenády rozvířené,

tam zvedám hlavu plnou dum,

kde bydlí paní divné krásy,

jež barvené má zlaté vlasy

a na Příkopech velký dům.

Mne vždycky baví v slunce žáru,

jak v okně její budoiru

své stopy nechal každý ples,

kde tančívala s celou duší...

Hle, krásná paní zvolna suší

tam spoustu zašlých kytic dnes.

A já si myslím na ty chvíle,

když její krásné ruce bílé

ty květy tiskly na ústa,

v čas, při vášnivém, vírném tanci,

když člověk myslí na romanci,

jež v srdci teprv vyrůstá...

Ó, krásná paní, jak to říci,

co poví oko sálající

a ovanutí vějíře,

když kořící se vaší kráse

jak po idolu lásky ptá se,

jen vidí vás a ve víře,

že vášnivý váš pocel jeden

by doved’ lidem vrátit eden,

on šílen tuší rajský vděk

v tom, linií se ňader zpíti

a malé ruky, na níž svítí

pleť bílá, zlatý náramek...

Leč v ozářeném, krásném sále,

kde poklony jste zvykla stále

v nadšených řečích poslouchat,

zas mihnou se, vás jiní baví

pro divnou záři krásné hlavy

a malých nožek rej a chvat.

A paní, vám jen k smíchu byli

ti sluzi vaši zotročilí,

jich nadšení i vzlet i cit,

když zahrna vás všemi dary

vás advokát kdys přišel starý

za mladé srdce poprosit.

Pak jeho byla ručka malá,

vy zcela moudře jste se vdala

i s prožitými romány

i vzpomínkami i sny všemi,

i s povadlými kyticemi,

jež k hrdosti vám schovány.

A pro nové, jež máte radši,

až okno vaše nepostačí,

vy panské své jen řeknete,

jež půjde a pak mlčky, líná,

ty všecky, všecky růže z klína

ve smetí rázem rozmete.

A víc to bude, nežli pouze

ty růže, vám kdys dané v touze,

jež chladný smích váš rozdrtí,

byť žádný hlas vám v oné chvíli,

ni výkřik duší nezakvílí,

jenž neztichnul by do smrti.

Leč tak... ne, vy jste slavná dáma,

jež pro zhrzených srdcí drama,

jež psala jste, víc nemáte,

než pohození krásné hlavy

a chladný úsměv pohrdavý

a růže v smíchu rozváté.