Za oknem lékárny.

Tím davem hlučícím jak chodíval jsem denně,

když v mlhách podzimek níž splýval beztvárný,

já vídal sedati vás někdy zamyšleně

a na lék čekati za oknem lékárny.

Tam ven jste hleděla, jak v smíchu, řeči prázdné,

kol davy chodily svou denní procházkou –

a já jsem zahlédl, kdes daleko jak vázne

váš pohled zoufalou a smutnou otázkou.

S tím zrakem den co den, krok od té hluché vřavy

jste tiše sedala – pak nepřišla jste víc.

Až jednou přešla jste, kol skrání závoj tmavý

a v šatě smutečním kams mlčky spěchajíc.

Já nevím, neznámá, kdo někde v hrobě spí vám,

kdo je ten předrahý, jenž nevrátí se k vám –

jen vím, že k vůli vám se časem zamýšlívám,

na bledou vaši tvář že často vzpomínám.

Jste sama ve světě, jste choré dítě chudé – –

Až v mlhách podzimek se vrátí beztvárný,

ó, rcete, k vůli vám kdo na lék čekat bude,

kdo bude čekávat za oknem lékárny? – –