ZA ORLEM TATRANSKÝM!

Ne Ikaros, spíš Prometheus k nebi’s vzletěl,

Svobody paprsk urvat svému lidu zpět

z nebeských sluncí tajemných a zdrojů světel,

neb dole lid tvůj rabem plazil se a klet,

pláč jeho tklivý slyšel jsi, lkal tvoje ve sny

a hnal tě dál a výš v ten kráter žárů děsný.

Tam před tebou jen vábně jeho naděj kvetla,

vítěznou rukou pro něj paprsky jsi rval;

jak zářila v tom nadšení tvá postať světlá,

zplozenci božstva jak ses, heros, podobal;

tys nebezpečím pohrdal, jež jiné děsí,

lid svobodný už zřel’s a slyšel jeho plesy.

V tom bohů hněv tě zasáh’, bílou holubici,

když Svobody’s mu ratolest už, vítěz, nes’,

na prahu rodném sražen k zemi zmírající,

žár krve tvé jak obět kouřil do nebes;

však paprsk bohům urvaný jsi pevně třímal,

na němž den Svobody se v červáncích nám vznímal!

Tu v smrti dřímáš nyní, na tvé bledé skráni

jak diadém skví ještě nebes světla jas

a na křídlech tvých jeho hvězdné mihotání,

jež, nesmrtelné, nezhasí ni hrob, ni čas;

v úžasu stojí národ nad tebou a v snění

hloub cítí, epochou že svaté okamžení!

Spí bohatýr! spár smrti co tu posléz zmůže?

z tmy mohyly on lidu bude zářit dál;

on páskou je, jež bratry vine k sobě úže,

a jeho hrob jim lásky amulet se stal;

je svatou obětí, jíž národ svobodný je,

a národem zas jeho pamět věky žije!

Ó snivé Tatry, zchystejte mu klín svůj měkký!

vy, rodné lesy, ztlumte bouřlivý svůj dech!

ať, blahý, sní tu o slávě své země věky

a sláva její obrážej se v jeho snech!

Ó Bradlo, budiž pozdraveno! tvoje skála

dnes – jeho mohylou – se srdcem Vlasti stala!