ZA PANÍ BOŽKOU VOLDANOVOU.

Ty, která básníků jsi propůjčila slovu

svůj milý hlas, jenž teplem hřál a jímal,

jak vánek zachvíval se, zněl jak z kovu,

lkal, jako listí šeptal a zas hřímal:

jsi odešla v říš věčných snů a ticha,

kde není bolu, jenž by hlodal v taji.

Já vzpomínám, a nechť má snění lichá,

ne v hrobě zřím tě, ale v slunném kraji.

Zřím jít tě v záři, co ti kadeř plavou

svál rajský vánek k bělostnému čelu,

tak radostnou a mladou, usměvavou

a verše na rtech, loukou asfodelů...