Za panování sultána Machmuda.

Přišel derviš přehladový

kdysi k panu vezírovi,

za přímluvu jeho ždát,

aby dostal denní plat.

„Dostaneš jej“ – vezír poví,

„slíbíš-li však sultánovi,

že mě naučíš, bosáku,

tajuplné řeči ptáků!“

Derviš svolí. – Sultán sám

bohatší o jeden klam. – –

Za nějaký na to den

sultán v honbu zapředen,

s vezírem se mile baví;

„Znáš-li řeč už ptáků,“ praví,

„tedy pověz, co ti dva

kalousové povídají!“

Vezír s odvětí se tají.

„Mluv, sic padne hlava tvá!“

„„Nuže, pane pánův všech,““

vezír konečně si vzdech',

„„povím ryzí pravdu věru;

jeden syna druhý dceru

má i ptá se otce syn,

co chce otec nevěstin?

Ten pak blázen v světě jedin

žádá pět set zpustlých dědin!

„Což je o ty!“ volá druh –

„tisíc dám jich, živtě bůh!

dokud sultán Machmud vládne,

není o ně nouze žádné!“““ – –

Sultán v chápavosti kos,

do hrstě vzal rychle nos. –

Kdo se dotknuta tím cítí,

ať se rovněž za svůj chytí!