Za pluhem.

Den májový, zář kolem hlavy,

na květů plný luh se snes’,

a z jeho ňader pěvců davy

výš vznášely se do nebes;

hruď stromů protékala míza,

hloh pučel již a šípek zvlášť,

vlas zlatý rozpouštěla bříza

a motýl bral si skvostný plášť.

A všecko bylo plno ruchu:

jak víno šuměl skalní zdroj,

pstruh lapal mušky v teplém vzduchu

a z oulu vzlétal včelný roj;

pták hnízdo svíjel v kypré sněti

a hradby stavěl mravenec,

a na píšťalku hrály děti,

a srdce bilo v hruď i plec.

Nuž, chutě na zázraky zlaté,

kde v kráse tone sad i luh,

kde poupě páté přes deváté

ven tlačí se a hvízdá pluh,

kde rackové, jak vojsko v řadě,

po brázdách na jarní jdou lov

a čety jiřic ku poradě

pod doškový se řadí krov.

Rád oráče zřím prostřed hati,

jenž pevně kráčí za pluhem

a řídě koně bez oprati,

s ním hovoří, jak se druhem;

a slyším, kterak domlouvaje,

v před jít ho pobízí a zpět,

a těší odpočinkem stáje

a vonným senem, samý květ.

Rád zřím, jak při zvratu mu hoví

a bedliv nadlehčuje plaz,

když podmítku a záhon nový

má v úhor vybrázditi zas;

rád pohlížím, když otku v hrsti

zří za stojatým čeříslem

a lemeš očisťuje z prsti,

by zdatněj’ zasáhla mu v zem.

Rád zřím, jak z kleče ruky nedá

a hrdě tyčí se jak pán,

když těžký hřídel z kolčat zvedá

a kácí rozhon, dělí lán,

by v konci polodenní tíže

spjal ruce svoje, kloně leb,

a jako české ondy kníže

svůj skromný poobědval chléb.

Tu vím, že kleknout bych měl nyní –

zrak vlhne mi a chví se hruď –

jak vyslancové Libušini,

a zvolat: „Nad knížaty buď,

ty reku beze lsti a vady,

jenž pluhem víc jsi vlasti dal,

než veškeré ty pyšné hrady

na žulovitých bedrách skal.

Vždyť, kdyby nebývalo tebe,

čí byl ten úděl luk a niv,

čí nad ním blankytné to nebe,

čí hvozdův oživený div?

Kde byl ten drahý jazyk český

a hrdinný i vroucí zpěv,

kde města ruch, kde poklid veský,

kde bohatýrská otcův krev?

Bůh požehnej ti, lide prostý,

tvá pole chraň i sad i ves,

vždyť tvými pouze letorosty

strom národa nám plody nes’;

jen z tvojí mozolité dlaně

rost’ pomník vědomí a práv –

buď šťasten, šťasten svrchovaně,

buď blažen na věky a zdráv!“