Za pohádkou.

Sám doma dlím večer a v okna

mráz ledný kouzlí květ,

a v mysli zpět vracím se zase

do dávno zašlých let.

Pohádka divná z dob dávných,

ta duši rozteskní;

vzpomínat zachce se náhle

a toužit v spěchu dní.

V skleněné hoře sedí

tam panna krásná tak,

ji smutnou a bledou hlídá

zlý mnohohlavý drak.

Ta tesklivou píseň si zpívá,

a touží z hory v svět,

však nikdo se neblíží k hoře

po dlouhou řadu let.

A panna zakleta sedí

tam v hoře skleněné,

a píseň smutnou si zpívá,

o srdcích z kamene.