Za přeludem.

Ulice zvlhly. Jak oči slzami

mlhou se světla dívají.

Tak večery pláčou,

když jimi jdu bez tebe,

a přece s tebou

po cestách, jež se stmívají.

Smutkem jen s tebou duše má chodí,

neznámých cest samotou vodí.

Nad řekou často stanu,

šeď její sleduji,

do dálky tok,

odstíny světel,

chvějivé blesky,

jich hru a lesky.

Závidím jim, jak v hloubi tu kanou,

jak tonout by chtěly, přec neutonou

a na povrchu jen ulpějí.

Ty nejdeš se mnou, a přec tu jsi,

tvá přítomnost, odlesk světelné hry,

jež vrací se, dny když blednou

v života mého tok.

Pro tebe není do hlubin skok.

Jsi světélkem na povrchu

a rána tebou šednou.

Když mlhy se zvednou

a když se rozední,

ty nejdeš se mnou,

a přec tu jsi,

přízrak dne, záhada noci.

Jsem já, či ty jsi v mé moci?

A jdeš-li se mnou ty,

zda s tebou jsem já,

kde začalo to, kde přestává

a mlžné závoje

nad světly duše tvé

zda přece jednou

se přede mnou zvednou?