Za průvod.

Vás v hrobě líbám, matky ústa,

vždyť děla jste tak mnohou zvěst,

jež teď, kdy věk a starost vzrůstá,

mé duši drahým lékem jest.

„Buď dobrým,“ děla jste, „to dosti,

vždyť všaké moudrosti to výš;

ba, často pověst v sobě hostí

víc mudrců než celá říš.

Jen božského z ní dobuď zrna

a lidskou slupku stranou nech –

tak ztratila se mnohá skvrna

z těch našich niv a domků těch!“

Tož jděte, zvěsti moje prosté,

v ty drahé rodné kraje ven,

když vámi k dobru srdce vzroste

jen jediné – jsem spokojen!