ZA PRVNÍ MOZOLY.

Osmiletý hošík, choře bledý,

přispěti chce také matce chudé:

neví ještě, vydělat jak může –

ale výdělek to přece bude!

K nádraží jde, prosí cestující,

vak že ponese. As za hodinu

vítá juž ho máti sladkým hlasem:

„Jak se tobě vedlo, drahý synu?“

Na ruku pohlédla bezděky mu:

„Za první mozoly, rci mi, dítě,

nésti pánu vak a jíti hbitě.

Šlo to dobře: radosť na výdělek

potlačila ve mně povzdech mnohý –

vak byl těžký, neměl jsem dost síly –

nesloužily mi již ruce, nohy!

Klesl jsem. V tom pán svůj vak mi vyrval,

o hlavu mou byl by roztlouk’ ruku –

„Domu jdi,“ pak vzkřikl: „neokrádej

lidi o čas, ničemný ty kluku!“