Za pultem země.

Za pultem země, v ruce vážky práva,

jež prokletí snad pavučinou kryje,

kmet dřímá. Věky se mu nedostává

juž překupníků, z kterých kupec žije.

Ten kupec žije přec však, ve snu věčném

obrazy skvostně kvetou v závody –

ba nevzpomíná ve úsměvu vděčném

na hloupé překupníky – národy.

Jsou ověšeny zbožím zdi, i k půdě

se zboží spjalo věčně pevnou páskou:

cnosť prodává, jež oděna je chudě,

a světlo, rovnosť se sesterskou láskou.

Tu dobré leží zboží, zachovalé,

týž jas a teplo z něho hárá dnes,

ač leží věky, na témž místě stále,

ač dveře otevřeny v zimy děs!

Je malý krám, ba zboží nezříš ani,

toť oku holé nic – až přistoupneš-li blíže,

tvé oko umdlí ve skvostném tom plání

a blahem zmizí s duše tvojí tíže –

ty, jednotlivec, jenom jedním hledem,

jen dotknutím se vzneseš v naději

v zázračné výše světla po dni šedém

v ten kraj, kde slzy tíhu ztrácejí.

Tu moc má zboží, takou krásu skrývá

za pultem země, za nímž hlava kmeta,

stříbrná věky, s rouchem spánku splývá

jak v tichu, v bouři, nepokoji světa.

Ten burácí a výská k němu z ulic

a posýlá sem záři požárů,

jež kmetu splývá, na tváři se tulíc,

po klidném těle chladně, bez žáru.

Jen chtít’ a z ulic křiklouni se sběhnout’,

probudit’ starce jednou ku prodeji,

jas jeho zboží všem by musil šlehnout’

z té duše, co z ní tmy a propasť zejí...

On prodá rád, on probudí se s chutí,

vždyť kupec je a – třeba k žití dost –

rád počinek má, ve svém krámě hnutí

a život, který veselý má host!

Jen chtít a dnešní svět by nebyl světem,

jen začít’ jeden, jiní půjdou sami!

V ten vejít krám, co voní věčným květem

a září věčně hořícími plamy!

Snad zbudila by se pak stará hlava

za plným krámem, nebýt’ náhody:

má v ruce vážky rovnosti a práva

a ke koupi zve všecky národy!