ZA RAKVÍ.

Za rakví přítele, který ztich’,

plno nás kráčelo truchlících,

všichni jsme cítili v chvíli té

žití to prázdné a rozbité.

Hrobu jsme tušili bezedno,

všichni teď byli jsme za jedno,

jakoby v ztrátu a tichý žal

mrtvý nás navzájem smiřoval.

Lidský hněv trpký a zavilý

usmířen zdál se být na chvíli –

ale když od hrobu mnohý šel,

zavilý zase byl nepřítel.

Chtěl jsi mi podati ruku svou

nad přísnou věčnosti záhadou?

Nepodal’s, odešel’s mlčky v dál –

ani já ruky ti nepodal.

Znovu se v závisti neznámé

zítra či pozítří utkáme,

život nás povolá do boje –

a co jsme cítili, marno je.

Chtěl bys teď, příteli mrtvého,

odpustit živému pro něho?

Kterak jsme malí a zpozdilí...

Masky jsme sňali jen na chvíli!