ZA RANNÍHO ÚSVITU V ATHENÁCH.

Zář ranní bledne, Chrysillo, a kohout

svým zpěvem hlásí bílé denní světlo.

Už zlatorohý měsíc klesá s nebes,

kde vládl sboru plápolavých světel –

shasneme lampu, svědka naší noci,

jenž viděl vše a maně nás as zradil.

Chrysillo vonná, stárne svět i bozi,

Tithonos sestár! Tvrdě vyhnal z lůžka

svou ženu Eos, časně vyštval do tmy

ji zlatoprstou, usměvavou, štíhlou,

ač měla ještě spánkem rudá líčka.

Shled naší lampy paprsk zabloudilý

Tithonos, starý mrzutec a sobec,

a vytušil to štěstí, noci naší

a tupých starců závistníků zvykem

chtěl zničiti je... Proto vyštval z lůžka

svou mladou ženu, zlatoprstou Eos.