ZA ROVNÍKEM.

To bylo písní a to bylo květů,

poháry cinkaly a zvonil smích!

Od břehů mnohý pozdrav zněl sladký,

máváno klobouky, máváno šátky

a loď se hnala v divokém letu

po vlnách lehce zpěněných.

To bylo písní a to bylo květů,

poháry cinkaly a zvonil smích!

Tu a tam ještě ohlasy zněly

pravěkých bardů z kovových strun;

v to ňádra dívčí pod clonou bílou

se zvlnila, vzepjala poslední silou,

paž, které svět byl otevřen celý,

se natáhla tam, kde krásy plál trůn!

Tu a tam ještě ohlasy zněly

pravěkých bardů z kovových strun.

Konečně sami! – Vody jen, vody!

Nesměrné, bez konce, tichá pláň!

Co lahody, síly a kouzla tu dýše!

Vše bouře zalezly v podmořské skrýše,

pohled’ jsem v srdce – tam plno shody,

ku hvězdám klidnou pozved’ jsem skráň.

Konečně sami! – Vody jen, vody

nesměrné, bez konce, tichá pláň!

A já děl k duši své: Až přijde bouře,

jak budem spolu statně se bít!

Ba my se těšili na vlny dravé,

nás nudily skoro ty lesknavé, hravé,

obzory chtěli jsme mlhy a kouře,

vášeň by zaplála, burácel cit.

A já děl k duši své: Až přijde bouře,

jak budem spolu statně se bít!

Než jsme se nadáli, byla tu rázem.

My jsme se drželi, duše má, viď!

Poznali vichry a blyskavic žáry,

zhroucen pad’ stožár a plachty jsou cáry

a chvějem se, chvějem úzkostí, mrazem,

místo ryb vlny hrnou se v síť.

Než jsme se nadáli, byla tu rázem,

však jsme se drželi, duše má, viď?!

A pak zas dálné tišiny valné,

zelený, mnohý tu ostrov nám kýv’,

v palmových pralesů dumavé šeři

hořelo brillanty papoušků peří,

korál a perleť, kol tesy skalné

a moře v půlnoci – zázrak a div!

Znovu zas dálné, tišiny valné,

zelený mnohý kde ostrov nám kýv’.

Překročen rovník. – Poledne žití.

Tak divně tě bolí vodní ta tiš,

půl cesty mořem ještě tu kyne,

nové zas zázraky, bouře zas jiné,

však v noci nám z hlubin azuru svítí

veliký, zářící jižní kříž!

Překročen rovník! – Poledne žití,

jak divně dojímá vodní ta tiš!

Teď cesta jde rychle a rychleji stále,

kratší jsou obzory, menší je žár,

po ráhnech, po plachtách mlhy se věší,

málo co baví nás, málo co těší

a racků, k dálné jež lítají skále,

nezříš dnes peří, vidíš jen spár.

Teď cesta jde rychle a rychleji dále,

kratší jsou obzory, menší je žár.

Ba není příliš tak dávno tomu,

jak přelud, jak zázrak co letem se mih’

kolem nás do deště závojem halen

věčný vod Ahasver, na dostřel vzdálen,

při vzdáleném huku spícího hromu

znik’ v chladný větru sichravý švih.

Ba není příliš tak dávno tomu,

jak přelud, jak zázrak co letem se mih.

Ten jednou jak mih’ se, zjeví se zase

a bližší bude nám každičký den

a přijdou jiné a hojnější zjevy...

Cos duše tuší, však jistotu neví,

dech hrobu cítíš vláti v svém vlase,

máš zahořklý pohár, zkažený sen.

Ba jednou jak mih’ se, zjeví se zase

a bližší bude nám každičký den.

Kam dojedu, nevím – skály se úží,

mha lehá nízko, obzor se tmí.

Sám skoro na lodi mrtvé své čítám,

lhostejně břehy neznámé vítám,

v plamínek soucitu, v trs bílých růží

plavba má v konec doufat přec smí?

Kam dojedu, nevím, skály se úží,

mha lehá nízko, obzor se tmí.

Nuž ňádra má, čím se chvějete ještě,

ať zahrá glorií zářivých duh!

Vy poslední prameny kypící lávy,

vy snové mladosti, lásky a slávy,

v ty mlhy, v ty dlouhé, podzimní deště,

v ten obzor vždy menší, v skal vždy užší kruh,

do dálky šlete, čím chvíte se ještě,

zaplaňte glorií posledních duh!