Za rozlúčky.

O nelekám se letního juž vedra,

zřím s odvahou těm bouřím jeho vstříc.

Má vesna písní byla přec jen štědra,

zoř lásky plála z jejích zřítelnic.

Ne, nevěřím, že květy písní zvadnou,

až zima obejme mě paží chladnou

a slunce lásky neoslní víc...

Hoj, srdce moje, podle tvojí rady

v svět kročil jsem, – jen vlasť mi byla svět

a světem bude! Tatry jeho hrady –

jich nevydám, z nich neustoupím zpět.

V ty bašty vletěl sokolík jsem mladý,

v nich nalezl jsem křišťal srdcí všady,

v nich vytrvám, ať hněv či zášť mi hrozí,

ať vrazi s prorady je obtáčejí vozy;

v nich silen jsem – a bohpomozi!

v nich, tuším, ještě Slávě budu pět...