Za šera večerního.

Za šera večerního

klonívám hlavu v dlaň

a v temném rozjímání

životu splácím daň.

Za šera večerního

sám v tiché světnici

při hlase hodin přísném

vidívám světici,

jíž k hrobu dosvítila

rozmarná umu zář,

jež jak beránek dala

svůj život na oltář,

na oltář klamných blesků

mé bujné hlavičky –

ach! před sebou tu vidím

ty bílé ručičky

a mezi nimi křížek

a kolem růženec

a nad ledovým čelem

z barvínku pletenec!

A tak tu krásně leží

s poklidem oběti. –

Hoj! ďasi hlavy mojí,

zde vaše prokletí!

Což pryč jste uletěli?

Chci: dejte útěchu!

Vy pryč – a srdce puká

při trpkém výsměchu

a dopuknout přec nechce,

tak tuhé žití má –

za šera večerního

své hříchy rozjímá! –

Jak rád bych pomodlil se,

než nejde, nejde to:

kde víry v blaho není,

tam vzdorů naseto. –

A tma se tiše krade

mi v tichou světnici

a svadlou tisknu ke rtům

mladosti větvici.

Ach! vnadné její lístky

již dávno uvadly,

a dávno drahé oči

na věky zapadly;

a dávno srdce krásné

se rozsypalo v prach,

za šera večerního

jen na ně myslí vrah.

Hle, černá tma jde kolem,

v peleši usnul had –

mé horké čelo stydne...

myšlenky, jděte spat!