Za skřivánkem.

Do blankytu si v nebe,

svou písní vzlétni vzhůru,

bys uslyšel tam sebe

a sbor andělských kůrů.

Nechť arii tvou slyší,

již denně zpíváš světem,

ta žal v mé duši tiší,

ta z hrdla padá květem.

Nechť hymna, oda jásá,

již vesmír chválíš v plese,

ta v srdce radosť střásá,

mír v duši v každou nese.

Tam vyzpívej stesk, žaly,

do duše jež se valí,

a křídelkoma a tepej

a s nebe radosť střepej.

Když naslouchám ti, ptáče,

tu srdce tluče, skáče,

a radosť v něm ty seješ,

když skřivánečku pěješ.