ZA SLAVNÝCH DNŮ.

Ó, slavné dni! Vzduch zlatem slunce zvonil,

z nás každý v srdce záchvěvu

měl harfu královskou, z níž hymnu ronil

tu sladkou, v jejímž nápěvu

nám roste v sílu česká duše měkká

a v smělý vzruch se povznáší,

jenž ani vzdorů mstných se nepoleká,

co nám jich škůdci napáší.

Ó, bylo nám tak velebno, tak zbožno,

jak Bůh, ne my, by přísahal,

že brání našich práv! Zdaž bylo možno

se báti snad, že Bůh by lhal?

Ó, slastné dni, kdy jásaly kol davy

v tom hřmění mocně líbezném

a národ přímil hlavu vedle hlavy

jak ve věnci již vítězném!

Šel národ jarý, radostnou šel cestou,

slast v oku, oheň ve tváři,

jak junák šťastný kráčí za nevěstou,

již družba vede k oltáři.

Tam sloučili svůj osud pro věk celý.

I zaduněly varhany

a zdálo se, jak andělé by pěli

jim v lidských zpěvů burany.

A se snoubenkou milenou spiat slibem,

muž – národ vedl si ji zpět;

tvář klonila jak v studu jemně libém,

šla bílá jako jarní květ.

Zdaž byla krásná? Zdaž jí líčko zalil

nach štěstí, lásky horoucnost?

Kdož ví? – Ji bílý závoj celou halil,

jen vím, že slula: Budoucnost.

Ó, skryta pod závojů mysteria,

ty, neznáma i proroku,

ty tajemná: jsi Rachel nebo Lia,

jež Jakubu jdeš po boku?

Ty osudná! Jsi šalebná? Jsi stará,

jsi lživá, lstná, jak hrozíme se tě?

Či vedeš, v mladé kráse slibně jará,

si miláčka v ráj na světě?