ZA ŠLÉPĚJÍ.

NEDBEJ toho, jak co bude,

všechno ber, jen jak co jest:

úsměv, oči pláčem rudé,

cestu tmou i v záři hvězd.

Unavení, slabí, kvilní

leží vůkol cestou tvou,

ale také velcí, silní

kráčeli tu před tebou.

Mysle tuhé, nepoddajné

bez stesku a bez hlesu

s vírou v život do mhy tajné

zacházeli bez děsu.

Duše tiché, snivé líce

s věčnou lampou v srdcích svých,

ostrých trnů nedbajíce

ztrácely se v červáncích.

Kam? – To zvíš. – Zde do skaliny

vryli ti svou šlépěji.

Jdi! – je dost, že v tvé kdos jiný

také půjde snadněji.