ZA SLUNCEM.

Výsekem nebe

v ulici těsné,

k výši kde děsné

činžáků nevkusných

čtverec, jenž dusí,

břidlici zved,

divokých husí

zahléd jsem let.

Klikatou čarou

v mlhavé ředi

nad sazí šedí

řítí se do dálky

plavců těch smělých

vlnivý tah,

majáků bdělých

neplá jim nach.

Šumným jak ruchem

parníku hřídel,

tepotem křídel

veslují v neznámo,

v třepotném kmihu

nad chmurou hrud

k smavému jihu

žene je pud.

S úzkostně k předu

napjatou šíjí

do vzduchu bijí,

touha jen po slunci

nutí a šine

umdlený sval,

odměnou kyne

teplá jim dál.

Jak vám, ó ptáci,

svobodu vaši,

vzletem jež raší,

závidím, spoutaný

všedností světa

v úmorný kruh –

jak se vám vzlétá

ve volný vzduch!

Též bychom byli

vzlét i tak rádi,

soudruzi z mládí,

kam nás hnal krve val,

srdce kde jihne;

kolik však nás

Ikarův stihne

osud hned v ráz!

Vzpomínám zase,

let váš zře dlouhý,

na všecky touhy,

co jich kdy srdcem šlo,

a jimiž právě

ztajil se dech,

o lásce, slávě,

lidskosti snech.

O kraji blahém,

bytostech čistších,

povzletech jistších...

Marno, ach, marno vše!

Tyčíš jen témě

na chimér hlas,

bys o kost země

líp srazil vaz.

A přece v srdci

dál touha hlodá,

pálí a bodá:

jednou, ó, jednou jen

s okovy střásti

pozemskou tíž –

a přes propasti

ku světlu výš!