Za slunných dnů.

To slunce nejvíce snad září

na vesnických jen hřbitovech,

tak v říjnu, kdy se vichry sváří

a ostružiny zrají v zdech.

Vše vyzlaceno, listí žluté,

mřížoví, trávy, květiny,

nad kaplí stromy rozklenuté

a okna blesk jsou jediný.

Tu nejlépe se člověk dívá

na obzor v záři vetkaný,

list po listu jak v hroby splývá

a pádem duní kaštany.

Jíkavé zvuky ptáků nesou

se krajem prázdným do ticha,

a tepny země tak se třesou,

neb míza její vysýchá...

Ted mrtví, sen-li jaký mají,

své ruce k očím přitisknou

a po rozteklém slunci v kraji

si z hluboka tak zastýsknou!