Za soumraku.

V samotu pokoje mého

se soumrak snes.

Čekala jsem. Má volala touha,

bys přišel dnes.

Na stole v stříbrné váse

svítily petrklíče,

a otevřeným oknem

vnikal jara dech.

Kde bloudíš?

A proč se mi vracíš jen v snech?

Zde je tvé pravé místo

a cizina všude dál.

Tvá slova, sliby tvé,

tvé polibky,

to byla píseň jen,

kterou kdos cizí hrál

v končině neznámé.

A o tobě

zda nevypráví mi hasnoucí den

a stíny pokoje,

že nikdy nebyl's v skutečnu,

tvá touha přelud jen

a tvoje sny o našem štěstí

tak mátožny

jak pohádky,

jež kdos si vymýšlí pro malé děti,

aby neplakaly.

Do nekonečna snít,

vymýšlet pohádky by dalo se.

Než světlo zaplane,

samoty čar ten tam.

Co třeba vykonat,

by skutkem stalo se,

po čem jen v skrytu možno zatoužit?