Za soumraku (I)

Už na tu lásku sotva píseň složím,

neb těžko zpívat, kdy je ohně málo

a srdce rozedrané ostrým hložím

krvavou ranou se už rozpukalo.

Už na tu lásku sotva spíšu píseň,

neb těžko psát, kdy vyschnul víry pramen;

z toho jsem čerpal, hojil mnohou tíseň

a popiv z něho ucítil jsem plamen.

Ten plamen v srdci shasl už teď zcela

a srdce zvrátil ve prach beze žití,

a ústa navždy, navždy oněměla,

jak by se měla s světem rozloučiti.

A teď už vyschly slzy s mého oka

a teď už nic na tomto světě božím; –

časem si vzdychnu, vzdychnu ze hluboka,

však na lásku už sotva píseň složím.