Za soumraku (III)

Dnes chtěl bych svinout kytku do tvé hlavy,

z vavřínu věnec jako lidem slávy,

však les je pustý, kraj i háje stinné;

mrazivým vichrem květ i listí hyne

a v dál i šíř tak smutno jak v mé duši,

kdy z chmury den a hlubokou noc tuší.

Dnes chtěl bych zapět nejkrásnější notou,

jak panna boží pláče pod Golgotou,

však hlas mi vázne, na tvář slza sedá;

ta kdyby vyschla, po ní tvář je bledá

a s bledou tváří zpívat hezké není,

kdy píseň ta má být mi k ulevení.

A k čemu zpívat? – ptáci nezpívají,

všude je pusto – nač to veselení,

když za chvíli se v truchlé nářky mění

a výkřik bujný v smíchu pochovají?

Dnes chtěl bych hledět v krásné oko tvoje

a vyčíst z něho všecky nepokoje,

pohladit vlas a sklonit hlavu k hlavě,

potěšit slovem děsné ve obavě,

pošeptat vroucně, co mi v ňadru žije,

a vědět, cítit, že jsem u Marije.

Dnes chtěl bych křídla, peruť archanděla,

by s žalmem lásky duše doletěla

orlovým letem tiché do dědiny,

kde jiná země, slunce, měsíc jiný

a jiné nebe, jasnější a krasší

jak nebes blankyt čisté lásky naší!

Půjčte mi křídla, boží vyvolenci,

a čerstvými mne obsypejte věnci,

ať zanesu je, složím k nohoum jejím

a padnu umdlen ráje ku dveřejím!

Pahore každý v horstva četném davu,

ponížen skoř svou osněženou hlavu,

padoly, vstaňte a rovnejte cestu,

já na komoni jedu pro nevěstu.

Paprsky slunce, rychlé koně dáte,

a hvězdy, svěťte jako v noci svaté,

kdy velký člověk přišel k lidstva spáse,

a blesky, vzplaňte ve báječné kráse,

ať nezavadí o kamének noha,

kdy poletí ke trůnu svého boha!

A na má slova chechtot s nebe letí,

kdy chtěl jsem ti už padnout ve objetí,

a na má slova noc je přehluboká,

že tma se čírá hostí kolem oka,

hor týmě vstává, padoly se níží

a místo věnců mlhy se k zemi plíží

a místo blesku burácí hrom v skalí,

jakby se ďáblů zástupové hnali,

a místo křídel zbouřené kol hlavy

se děsných myšlenek teď řady staví

a místo tebe mrtvých bledé líce

a místo písní nářků na tisíce...