Za soumraku (V)

Kol ticho svaté. Je mi ouzko v těle,

a kdybych víru v pustých ňadrech nosil,

snad spial bych ruce, za milost snad prosil

v modlitbě zbožné světů spasitele

a v nejvroucnější touze oko vnořil

do hlubin moře vysokého nebe

a v prachu země tváři svou bych skořil.

Kol ticho svaté – a já vzýval tebe,

jak v tvém by lůně blaho moje spalo;

povzdechů tisíc ze prsou se dralo

a já ti k nohoum kleknul ve pokoře,

na tváři růměn, v srdci steré hoře

a jako k matce uklonil jsem šiji

a v touhách zaplál ku své ku Mariji.

Snad nestrestá mne boží hněv, že s hříchem

chtěl sklonit jsem se před tvou jasnou tváří

jak před obrazem panny na oltáři,

pochovat víru s rozervaným smíchem.

Poklekni, noho, půda posvátná je,

to prah je mého ztraceného ráje,

rděte se, líce, opustily ste zem

v jásotu pýchy bídným pod řetězem. –

Světice moje! – Kol je ticho svaté

a ve mně vášeň lásky rozehřaté.

Já biju v prsa se a žalmy modlím;

odpusť mi, bože, jsem už vinník dlouho

a těžko cnosti pravou nitku hledat

a mladým pláčem ani neusedat.

Kam půjdu teď, kde ještě, ještě prodlím,

ty moje lásko, moje velká touho!...