Za soumraku (VI)

Uspal jsem k ránu duši ubohou.

Mně zdálo se, že’s stála na balkóně

co královna na přebohatém tróně

a já ti v prosbách klečel u nohou.

Otrok se plížil, dřív tak plný pýchy,

a prosby nosil na rtu rozchvělém –

však tobě na rtu hověly si smíchy

a naděje strom lehnul popelem.

Mně zdálo se, že slza padla k líci

tak vřelá, jak byl studený tvůj led;

zaprosil jsem tě jarní o kytici

a ty’s mi odepřela jediný z ní květ.

Upadl lístek z růže porozkvětlé,

já po něm sáhnul, chtě ho zulíbat

a duši v naděje sen vkolíbat.

A ty’s tu stála v mámivém tom světle

tak krásná, velká jako bohyně,

a vyrvala jej z prosících mých rukou

a kázala mně jíti z svatyně.

Se žalem svým, s tou věčnou duše mukou

jdu ztad. Ty’s stála na balkónu

a dívala se, jak se blížím k skonu,

jak oko moje jindy plamenné

teď němě hledí v šílenosti na zem.

Ozvalo se ti srdce z kamene

a kůra ledu pukla tobě rázem.

Vyřknula’s slovo. Já šel dál a dál.

Vyřknula’s druhé. Noha odtuď pádí.

Já odtuď šel a v duchu litoval,

že měli jsme se taky někdy rádi.

Ty’s volala mne jmenem – – Prchnul sen

a z okna smál se bílý na mne den.

Zpomněl jsem na tě – ach už dávno tomu,

co z balkónu’s šla do jiného domu

z čtyr prken... A mně se to zdálo,

že lásky naší bylo jen tak málo...