Za soumraku.

Již vrby u řek v soumraku

a měsíc v růžném oblaku,

ten praví hledě větvemi:

„Sen snáší se již ku zemi,

jdi spat!“

Jdu nazpět starou alejí,

nade mnou větry zavějí

a praví mně, žes řekla jim,

má matičko, rtem třaslavým:

„Spi zdráv!“

Ó jaký to lék sílící,

když tesknou hlavu myslící

dech matčin vřele ovívá,

lehounce víčka zakrývá:

„Spi zdráv!“

Přes takou dálku dalekou

tu lásku cítiť odvěkou,

tu modlitbu a sny a vzdech,

co skrývají se ve slovech:

„Spi zdráv!“