ZA SOUMRAKU

Je večer čarovný a slunce zapadlo.

A z korun starých lip vzdech tichý uniká.

Jak chladné ze stříbra leštěné zrcadlo

plá v třpytu mlhavém hladina rybníka.

Na nízké křoviny a hlavy šedých bříz

déšť květů stříbrných – svit bílý měsíce

se lije svatou tmou, ba, skorem řekl bys,

že prach to z opálů, tříšť z perel tisíce.

V té chvíli posvátné, kdy vášně zardělé

jdou spat a utichnou, cit stoupá k nebesům,

já k Tobě modlím se, můj čistý anděle,

a duše zmámená vstříc chvátá jasným snům.

Myšlénka křídla má a letí do dáli,

jak motýl usedne do světlých vlasů Tvých,

v Tvé oči pohlédne, jež nebem zaplály,

a šeptat bude Ti o touhách žhavících.

A šeptat bude Ti, jak srdce mého krev

s Tvým srdcem v rythmu vždy, vždy bije společném,

jak na oltáři tam Tvůj sídlí zářný zjev,

jenž duši v svatyni mi mění zázrakem.

A bude šeptat Ti tu lásky věčnou zvěst,

jíž hvězdy žhnou a plá vzdech růží přesladký

a věnce vonné Ti z mých citů bude plést,

můj svatý idole, princezno z pohádky!