ZA SRDCEM REKOVÝM

Hodil své srdce v odvážnou seč, kde hřměla nejvíce,

a bylo to srdce jak zvon, bylo jak vichřice,

vzkřiklo, zakřiklo, překřiklo – a zase nanovo

ku předu, ku předu letělo to srdce rekovo.

Letělo, volalo s Nerudou: „A zas mne mršťte dál!“,

však vášnivě samo se mrštilo tam, kam se kdekdo bál,

a jestliže jsme drali se přec tmou a trnovím,

to jenom za srdcem, za srdcem, za srdcem rekovým.

Však já je zaslech’ jinak bít: na krbu hodiny

důvěrně, takřka šeptem tikají tak v soulad rodiny,

včerejška vděčně vzpomenou, zítřek už zdravíce,

však dnešek, ten skutečný dnešek povědí nejvíce.

Sedí tu žena, děti, přátelé, úžasem zoufalí:

jaké to příšerné ticho – hodiny ustaly!

Jaké to nádherné ticho: v svém rozvášnění zlém

umlkla náhle a mlčí a mlčí česká zem!

Ale to srdce rekovo zvedá se z mdloby nanovo,

jak zvon a jako polnice, nejvíc jak vichřice

už letí vlastní silou dál, už mizí pohledu

a burcuje a lomcuje ku předu, ku předu, ku předu!

Ku předu, ku předu, ku předu a všichni za ním dá

„přes věků rozhráň, za kynoucí leta“,

všem se nám rozdal, za všechny se dal –

chce tu být při nás do skonání světa!