ZA STAROU LÁSKOU (48)

A ten čas vlekl se tak pomaloučku,

tak pomalu! A zvolna každým dnem

do zbylých vlasů sypal bílou moučku,

již stříbrem zimy poeticky zvem,

a bylo reku našemu jak broučku,

jenž váben prvním jara úsměvem

by výš chtěl vzlétnout, ale schvácen mrazem

po prvním pokuse zpět padá na zem.