Za starým rokem.

Tvá pouť jest dokončena,

ty na vždy odcházíš v hrob neznámý...

O jak je malým odchod velikánů

a králů, proti tvému odchodu!

Za rakví oněch kráčí zástupy,

leč za tvou rakví lidstvo veškero;

jde vše, jež srdce má

a v nitru tužby cítí,

buď aby zatlo hněvně pěstě za tebou,

buď aby požehnalo vděčně tvému odchodu, –

neb jedněm dal jsi v úděl pouta,

a druhým v úděl svobodu!

O svobodo, ó pouta!

Vy proudy dva nad moře burnější,

vy moře dvě navzájem bojující,

v nichž lidská srdce hynou od věků,

kam nesete tu lidstva vetchou loď?!...

Či přijde čas, kdy vichry ustanou

i bouře ropotné,

by ona mohla plynout

po vlnách volnosti a lásky bezměrné

k těm cílům dalekým – ku sbratření všech národů, –

by za krvavý prapor války

měl člověk prapor – svobodu?!

O jaké temno vůkol –

jak nebe pochmurné a mračivé –

jak vichr mrazivý a děsně skučný –

a v dálce – v dálce bubnů temný zvuk

a ropot děl – ryk zbraní válečných

a hlasů bezčetných zpěv bojovný...

Oh, blíži již se den,

jenž skytne volnosť lidstvu?!

Ach, ne!... To pouze zvěsť je věkův budoucích

a obraz všeho lidstva příštího a národů,

jež, místo pout a místo chrámů,

chtít bude chrám – chrám svobodu!...