ZA ŠTĚSTÍM

Jdu lesem, a kolem vše zář je a květ

a nebe jak ocele zákal,

a motýl tu sedne, tu letí vpřed,

jak za sebou kams by mne lákal.

A z kapradí jak by šepot se nes:

Přijď, chceš-li natrhat štěstí,

sem ke mně v měsíční noci dnes

a zlatem uzříš mne kvésti!

Dík, motýlku, dík, já za štěstím spěl,

leč zbloudil v hlubokém hvozdě,

a dnes už můj krok je váhav, ó, žel,

je pozdě, je pozdě, je pozdě.

Mne, kapradí, šept tvůj nezláká již,

znám kouzel klamné ty reje,

a v srdci mám bázeň, v duši mám tíž,

a ruka má tolik se chvěje.

Jen slunných pár chvil, jež měl jsem a žil,

než práce sehla mou šíji,

rád v zpomínkách volám – tu vůni, ten pyl –

a tomu jen říkám, že žiji.

A celé mé štěstí v ničem než v tom,

zřít jiné u štěstí mety,

a tomu, kdo kol jde, ve vlas jak strom

své střásat poslední květy.