ZA ŠTĚSTÍM.

Stezka je v háji sněhem zaváta,

zvěř ani lovec po ní nechvátá –

sám tady bloudím, sám!

Jest-li i mně tak zima zavěje

cesty mých tužeb, zlaté naděje:

kam žitím pak se dám?

Keře jsou nahy, list je neskrývá,

kos po nich skáče, ale nezpívá,

les odumřel a stich’...

Jestli i mne tak zima ochudí

o kvítek lásky, jejž mám ve hrudi,

o píseň na rtech mých?

Rvi se a hroz mi, tvrdý osude:

přec u mne bázeň hostem nebude,

směle já půjdu dál!

Nechť cestu k cíli draho zaplatím,

pec budu vítěz, jen když neztratím

svou víru v ideál!

Nemůže vzít mi děs ni samota,

o čem jsem sníval v jaru života,

ne, nevrátím se zpět!

Dvě bílé ruce pouť mou žehnají,

dva sladké rtíky z dáli šeptají:

„Ó, přijď si pro můj květ!“ –

A já jdu k předu, rád a osvěžen,

a já již nedbám, že kraj zasněžen

a pozdě na cestu...

Za jejím koncem najdu odměnou

pohádku jara, toužebně vysněnou –

svou drahou nevěstu!