Za štítem.

Buď bohu dík, že po stvoření,

když nad sborem stál třpytných hvězd

se rozhlížeje v zanícení,

děl: „Nikde, nikde chyby není,

co stvořil jsem, vše dobré jest!“

To byla věta znamenitá,

a padla lidstvu za podíl,

toť číš, jež útěchu mu skytá,

když zoufalosť je chvátí lítá –

nuž, kdo pak by ji odhodil?

Ať staré bludy vždy jsou v právu,

ať přibývá jich každým dnem,

ať moc svou hrdě vznáší hlavu,

ať lež se nese v drahém hávu,

a pravda ať je zločinem,

ať láska jest jen přelud pouhý,

jímž pohádka a píseň zní,

ať ztroskotá čas mládí touhy,

ať život o chléb boj jest pouhý,

jenž končí hymnou pohřební,

ať sláva klam, jenž nepomíjí,

ať velkou lží je krvavou

vše, nad čím září v historii,

ať pravou velkosť vždycky bijí,

až klesne ve prach únavou –

Rod lidský dost je prozřetelný,

že nepustí víc jeho pěsť

štít, jenž se mu dá spasitelný

teď s kathedry a kazatelny:

Co tady, všechno dobré jest!

A věru, líp je postaviti

před oči své té fráse třpyt,

než na dno světa, lidstva zříti

a napřed každou chvíli žití

si pravdou nechat otrávit...