ZA STO ROKŮ – (II.)

Mister Novak vytrhl se ze sna –

pitomý sen: zdálo se mu živě,

že je na velikém ciferníku

obřích hodin ručičkou, jež pílí

odměřeně vteřinovým kruhem.

Mister běží, běží, dává pozor,

aby každou vteřinu tu dělil

třemi kroky na tři stejné díly,

jak to vídá na svém chronometru –

dech mu dochází – i nohy už se

povážlivě pletou – a co divno,

rozum jeho, jasný bdící rozum,

povídá mu: Mister, je to hloupost,

velikánská hloupost! Vždyť to

není možno, abyste tak běhal,

továrník vy, člověk, inteligent,

který vystudoval v Americe! –

Mister slyší tato moudrá slova,

ale běží, přece jenom běží,

aby úlohu svou řádně plnil,

až mu došel dech a padl právě

na vteřinu čtyřicátou pátou.

Procit. Spocen. Spoceno je tělo,

ale hlava suchá. Těžce dýše.

V ložnici tma, ale zvenčí zřejmě

slunce červnové se prudce tlačí

v těžké záclony. Hled na hodiny,

ručičky i cifry osvětleny,

za pět minut sedm... Pitomý sen! –

zase jako včera, předevčírem.

Tělo spoceno a hlava suchá.

Dopoledne máme tedy Vídeň –

ano, pilot musí připravit se –

ocelovou bursu – v poledne jsem

zase doma – odpoledne káva –

ale hlavně doktora se zeptám –

za pět minut sedm – dvacet minut

možno tedy ještě poležet si –

Mister Harry Novak zavřel oči.

Harry Novak, Čech a světoobčan,

narozen byl v Praze, bydlil v Praze.

Ve Westendu nahoře, kam kdysi

Praha vylezla si z věčné mlhy.

Zdrávo je tu, vítr od západu

nese z lesů Lán a Křivoklátu

svěží výdechy a zahrádky vil

dávají k nim vůni svojich květů.

Celá Praha změněna je valně.

Praktický duch čilé modernosti

smetl starobylé haraburdí

starých částí, bulváry je proťal;

mocné větrníky v čtyrech úhlech

prohánějí svěží vzduch teď jimi.

Jsou tu domy o deseti patrech

z betonu a železa a ze skla,

obchody to, kanceláře, banky;

hřebenaté střechy vymizely,

jsou tu plochy, na nichž připravena

letadla jsou k letu. Každou chvíli

některé se vznese, proplítá se

rojem jiných, všechna za svým cílem

opatrně spěchají a bděle

dbají pokynů, jež strážci s věží

dávají jim rudým praporečkem.

V ulicích hřmí auta, v podzemí pak

elektrické dráhy tiše sunou

s náklady se – potraviny, cement,

traversy, sklo, chudina, jež nemá

letadel svých – všecko šetří časem,

horečný spěch všude, ztráta minut

znamená zde těžkou ztrátu peněz.

Obrovité deštníky se rozpnou

v noci nad střechami, chráníce tak

spící letadla před proudem dešťů,

jimiž člověk Přírodu zde nutí

očistit mu vzduch a dlažbu ulic.

V sedm hodin patnáct minut zved se

Harry Novak z lůžka. Stiskl knoflík,

těžká záclona se nese vzhůru.

Zlatý červnový den se mu vhoupl

do ložnice. Venku svítí tráva,

kvetou růže. – Pitomý sen! řek si.

Holí se. – To čert ví, že mám v očích

zvadlý výraz! A v tom obličeji

nádech října! Pětatřicet roků!

Inu ano, pětatřicet roků –

povídá si zlostně do zrcadla.

Oholil se. Snídá. Stiskne knoflík

radiový žurnál začne hlásit

zprávy ze světa. Washington, Londýn,

Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy –

trusty ocelové diktují si

nové ceny – bursy rozčileny –

moře zdvihlo se a pohltilo

zas kus Italie – letadlová

poštovní loď spadla u Berlína,

shořelo v ní tři sta cestujících –

pět vražd v Praze – právě došlé zprávy

z Jupitera, Marta: nového nic –

letadlový pirát u Madridu

přepad poštu z Jižní Ameriky –

zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník,

Herbert Liska, třicetosm roků,

Arnold Vrana dvacetdevět – tu se

Harry Novak zachvěl – dobří známí,

ne však proto: nad cifrou se zachvěl

jejich životů... ty počty roků

jaksi tuze nepříjemně klepou

na ramena cifře roků jeho. –

Zapáliv si tenkou cigaretku,

Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti.

Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahy

cigaretka změnila se v popel.

Příští minutou je v pracovně své.

Prohled cifry relací a účtů,

vydání a příjmů, srovnal všecko

s notickami ve svém zápisníku,

parafoval obvyklým svým HN,

mušli telefonu dal pak k uchu,

upřel pohled na skleněný čtverec,

stiskl knoflík: co mu v ucho proudí

referáty šefa kanceláře,

vidí obraz její v onom čtverci:

úředníky, tipmamselky v práci,

zřízence, jenž pneumatickou poštu

bere z mísy, vidí cizí lidi –

přicházejí, jednají, jdou zase –

točí knoflíkem a vidí dílnu

továrny své: otáčí se kola,

kladiva se zdvihají a tepou,

člověk v spolupráci s ohněm, stroji –

točí dále: sklady, v nich plod práce,

lidé třídí jej a ukládají,

vypravují na cestu jej k službě,

všecko je tu, k čemu třpytná ocel,

železo, cín, mosaz dá své tělo,

stroje, příbory a aviony,

pera plnicí a lustry, zámky,

řetězy a kladiva a šrouby –

Well, řek Harry Novak a stisk knoflík.

„Doktore, mám pro vás dvacet minut.

Hloupé sny mě prohánějí v noci.

Řadu nocí už. Až zapotím se.

Totiž potí schvácené se tělo,

hlava je vždy suchá. Vůle moje,

ta je ze železa, ale nad sny

nemá moci. Potom prášky pro chuť

polykám, jak poradil jste ondy,

ale chuti není. Pil bych stále.

Dále začínají cigarety

protivit se. Už jsou sny to pouze,

co teď kouřím – cigarety z Číny –

ale snesu sotva pět šest za den.

A je, čert ví, stále smutno v duši.

Šedivo a smutno. Hlava moje

už se stala jenom úlem cifer,

funguje – leč jinak? Jak jsem řekl.

Ostatně jste slyšel? Herbert Liska,

třicet osm roků – zemřel včera,

Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel.

A James Kvocna, ovšem čtyřicet už,

také zemřel. Mně je pětatřicet.“ –

– Mister Novak, příliš rychle žijem.

Příliš rychle, proto taky kratčej,

nežli bylo kdysi. Co tu dělat?

Povlovnější tempo do života,

časem vypřáhnout a duši vyprat,

nervy povolit, než popraskají.

Chemikaliemi příliš žijem

a co, prosím, nám doktorům zbývá,

než vám chemikalie dát zase?

Tedy pro spaní – hm, eucodal snad,

nebo somnifen, či pantopony –

nebo, Mister, rozumný jste člověk,

neprovedete přec pošetilost,

hloupých snů prost rád byste byl také –

starý veronal bych předepsal vám,

je to jed, leč po tabletce jedné

dostaví se nejen pevné spaní,

ale taky milé klidno duše,

příjemný stav luzných fantasií,

víte, vidiny a pěkný pocit.

A jak pravím, tabletu jen jednu –

pět či šest, to, Mister Novak, značí

cestu do krematoria. Jednu,

jenom jednu tedy. Pro apetit

trochu pohybu – vy lítáte jen? –

„Ano, za pár minut letím zase.

Do Vídně.“ – A nešlo by to autem? –

„Autem? Blázníte snad? Letím v devět,

o třinácté hodině jsem nazpět.

Autem! Jako bába, která veze

zelí na trh!“ – – A jak – nechtěl byste

býti ještě jednou otcem? Dítě

život rodičů svých omlazuje –

„Doktore, kdo začíná tak záhy

jak my, řekněm ve třinácti letech,

záhy přestane. Ach, druhé dítě,

víte, ultra posse nemo. Žena

už jen oči moje k sobě táhne...

Kde vzít rozšafné to tempo žití!

Sladkým volným rytmem též to zvali.

Děd můj seděl klidně, četl knihy,

ryby chytal, dovedl se dívat

do krajiny, do modravé dálky,

na oblaka, rcete, chápete to?

Čím bych platil, kdybych tohle svedl!

A on docela prý v takých chvílích

ani nemyslil a nepočítal – –

šedesáti roků se vám dožil...

Máte pravdu: oni šli jen krokem,

my se ženem tryskem žitím svojím,

proto dříve dobíháme k metě.

Víte, že mi chvilkou napadává,

pětatřicet roků že je dosti?

Že je všechno v nich a vším jsou plny,

čím si kdysi lidé naplnili

sedmdesát roků rozvážlivých?

Veronal jste řekl, jeden tablet –

zkusíme to. Well a na shledanou!“

– Harry, slyším, že teď odletíte? –

„Za pět minut. Vrátím se však hnedle.

Přála jste si?“ – Odletět chci také.

Do Oděssy. Na týden as k moři.

Koupel nádherná prý. Písek

na slunění. A pak – představte si

prý tam ještě starodávným zvykem

lidé sluní se a koupají se

zcela nazí. Albert Kitcher letí,

Mister Krasa s chotí, Kalfusovic,

dvacet je nás celkem. Chci se zeptat,

chcete-li snad během toho týdne

ztrávit třeba společnou noc se mnou,

choť jsem vaše. – „Díky za nabídku.

Leťte klidně. Kde je naše dcera?“

– Alma odletěla do Bayonne,

víte, na podmořské promenády,

má tak ráda podmořský ten život,

Fritz Kuhschwenzel je s ní – „Dovolte mi,

Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek.

Víte, že je Almě třináct roků?

Tomu klacku patnáct!“ – Harry, prosím,

tenhle ton je ve vás staromodní!

Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom?

Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověk

plně život vyžít, musí začít

hezky záhy – „Dík za poučení,

račte letět.“ – Mister Harry Novak

usedl si v kupé avionu.

Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu

letě s druhy jak sbor tažných ptáků

nad věžemi, domy, ulicemi,

až se dostal mimo obvod Prahy,

osamotněl, zrychlil let, že hnal se

jako vystřelená raketa ta,

kterou posílají ku měsíci.

Dole plochá země v šíř i dáli,

nezřít, co je vrch a co je údol,

jenom barvy lesů, čtverce polí,

pruhy řek a kanálů těch sterých,

jimiž zavodněna je tu půda.

Čáry kolejnic a pavučiny

sterých drátů ve vzduchu se lesknou

v zlatém slunci. Obláčky a mraky

jako obrovité kopce vaty

stříbrem svítí, plují lehce, volně,

proříznuty strojem avionu,

hned se spojí za ním a jdou dále.

Vsi a města jako mraveniště

s životem svým kmitnou se a míjí

a zas les a pole, řeky, města –

motor hučí, křídla jeho jsou jen

kruhem vířivým, v němž na milion

rozlámaných paprsků se zmítá.

Mister Novak pohřížen je v čtení.

Zkoumá cifry ve svém zápisníku,

připisuje chvílemi k nim nové,

několikrát svým Well! pochválí je –

náhle zadívá se kamsi v dálku,

pohledem, jenž vidí, aniž vnímá.

„Rychle žijem, pravda. Ale k čemu –

proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk

sotva dýše – otroky jsme hodin –

smyslem života jsou suché cifry –

smutno v duši – šedivo a smutno –

a přec hrůza sedí nad životem,

nad životem prázdným, bezútěšným,

že to záhy skončí – Herbert Liska,

třicetosm roků – Arnold Vrana

dvacetdevět – tak to chodí stále –

příliš rychle, proto taky kratčej,

nežli bylo kdysi, jak řek doktor –

povlovnější tempo do života –

ano, radíš, ale jak to provést –

štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe –

proto dříve dobíháme k metě.

Nechce se mi umřít – třeba život

ničeho mi nedá už než štvaní. –

Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje?

Pro pradědy naše byly cizí –

nám se scvrk svět na maličkou kouli,

na níž známe všecko – každý koutek. –

Hody tabule? – oh protivno je

myslit na ně. – Cigarety vraždí. –

Peníze? jsou cifry – a co s nimi?

Hloupý, prázdný, bezútěšný život –

a přec hrozno, že to konec vezme. – –

Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu –

na oblaka dovedl se dívat,

do krajiny v dálku – snad to byla

duše porucha – a já ji zdědil,

jenže u mě převrhla se v extrem –

knihy čítal – mám je ještě v skříni –

docela i pitomé ty hračky,

jež se zvaly verši. – Letadlo se

octlo v mraku avionů jiných –

Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil

v dráhu vykázanou. V plochu střechy

Zentralhausu letadlo se sneslo.

Mister Novak pohled na hodinky:

„Osm minut zpoždění“ – řek přísně.

– Ano, pane – vysvětluje pilot

– dvakrát vlet jsem do vzdušného víru,

nad Pacovem, pak u Štokeravy,

musil rychlost zmírnit jsem – „Well, dosti.

Za hodinu padesátpět minut

vracíme se. Čekejte mě tady.“

Odpoledne káva. Mramor stolků

svítí pod sty elektrických světel,

lenoch fauteuilů se blýská zlatem,

červeň plyše pohlcuje světlo,

cigar dým a přitlumuje hudbu.

Vzadu vnitřek velké rudé krychle,

jeviště to. Orchestr je dole.

Hudba vřeští, piští, řve a výská,

jednotlivé tony válejí se

jako kluci po silničním prachu,

ale všecko se sordinou. Při tom

na plyšové půdě na jevišti

tančí nahé ženy. Je jich deset,

brunet pět, pět blondýn. Bílá těla

pobíhají po špičkách noh, skáčí,

zmítají se, pohazují údy,

oči, atropinem štvané, svítí,

v lících hoří nanesená červeň,

z purpurných rtů blýskají se zoubky –

ale všecko marno: skelné oči

chladných hostů dívají se na ně

tupě přejedeným podíváním.

Mister Novak sedí s dvěma druhy:

„New York dal zas ohlásiti Vídni

nové ceny – sedm a půl na stu –“

– Což vám, Mister Novak! Máte zásob.

Mně je hůře. Závěrku mám jednu

s trhem vídeňským. A na ultimo. –

„Pomoh bych vám, Mister Konopasek,

ovšem: tři a pětasedmdesát.“

– Well – dal ruku Mister Konopasek.

Hudba stále duní, vřeští, výská,

tanečnice roztahují ruce,

hází nohama až k čelům vzhůru,

oči, zoubky blýskají a svítí.

– Z Paříže zas agrární trust hlásí

také zvýšení, jež pohybuje

mezi desíti a dvanácti se.

A to značí zvýšit mzdy, co dělat? –

zahovořil třetí, Mister Fröhlich.

– Nezbude než všechno tohle svalit

na konsument. Popohnati ceny.

Beztoho jsem nucen zase stavět

pětadvacet domků lidem svojim –

rozhoduje Mister Konopasek.

„Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“

– Já dnes ještě žurnál neposlouchal –

– Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci –

„Mister Liska, třicetosm roků,

potom Mister Vrana, dvacetdevět.

Dvacetdevět pouze! A James Kvocna,

ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“

jaksi těžce praví Mister Novak.

Mister Fröhlich vážně usuzuje:

– Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej,

než jak bývalo kdys. Mister Liska,

zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků,

přičinlivý mladík – co chtít více?

Proved úkol svůj a šel. – – A Vrana?

znali jsme se od chlapeckých roků,

gentleman a člověk přičinlivý,

naplnil svůj úkol – requiescat –

dodává zas Mister Konopasek.

Hudba piští, křičí, povykuje,

tanečnice provádějí dále

gymnastiku těl a údů, svalů,

padnou k zemi, vymrští se prutem,

vyskakují, kroutí se a točí –

skelným pohledem se tkne jich letmo

Mister Novak, pohled kráčí dále,

sjede k očím Mister Konopaska –

– rozšafné a starostlivé oči –

sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým

– oholené, zšedivělé líce –

upře k portmonce se, zří svou ruku,

jak podává peníz sklepníkovi,

stiskne ruce přátel, vidí světla,

rudý plyš a stolky, lidi v křeslech,

předsíň – vidí, boy podává klobouk –

schody z dola – bílé dení světlo –

východ – ulici – ruch na ní Prahy.

„Well, řek Mister Novak, idiotství.“

Sedí v pracovně své. Rudý západ

do oken mu svítí. Letadla se

lesknou v poli nebes, křižují se,

mizí v dálce, prošvihují jiné,

a ten západ hoří teskným klidem.

Mister Novak odložil své cifry.

Odložil je maně – bez myšlenky.

Zahleděl se v zlatorudé nebe.

Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak

bývá v sobotu. Jak při požáru

zář ta roste, rozlevá se výškou,

leží na zemi. Skla oken hoří,

růžový dech polil stěny domů,

položil se do trav, na pně stromů,

zazářit dal elektrickým drátům,

odráží se v letících aut plochách

jako v zrcadlech. A Mister Novak

hledí na ty hry jak na zázraky.

Napadá mu, že to vlastně vidí

prvníkráte. Je tak jistě často –

nevnímal však. Pětatřicet roků

slep byl pro to. Děd prý takto sedal –

jaký život vedli tenkrát vůbec?

Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali

času k tomu? – Bludné mráčky vpluly

v plnou červeň. Jako zprohýbané

plochy čerstvé mědi s třásní zlatou

postupují vzhůru – blednou, řídnou,

až se nad hlavou jak rudá perleť

zastavují. Měsíce srp z leva,

jak by vyšel podívat se, trčí

v bledém nebi. „Pětatřicet roků – –

tenkrát žili lidé trochu déle – –

Snad že jsme se jaksi odtrhali

od té Přírody. – Je rozložena

pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme

vztahy k celku. – Ona nechala nás,

když jsme pyšně odeběhli od ní. –

Vyklínili jsme se – následky pak

nutno nésti. – Chemikaliemi,

jak to doktor řekl, žijem nyní. –

V shonu, chvatu, řemeslně, krátce –

ale možno jinak? Zotročení

jsme teď časem, mluvou jeho hodin,

ač ten strašný tyran jen své tik-tik

říci umí. Duším našim nějak

cifry křídla svázaly. – V tom žijem. –

Proč a k čemu? Bychom živi byli!

Řetěz dní nás vleče –“ Na západě

zlatý bengál dohas, němá červeň

visí jako opona, jež skryla

slavné jeviště. Pár drobných mráčků

perleťově zabarvených stojí

v ustrnutí jakéms v klenbě nebes,

měsíce srp připlížil se v zenit,

jakoby chtěl ještě více vidět.

Mister Novak přistoup k staré skříni,

dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí

servitutním právem. Novak otec

nepohnul jí, Novak syn jí dopřál,

by tu stála dále. Otevřel ji.

Opuštěné knížky s resignací

stojí vedle sebe. Místy trčí

papírek z nich, čtenářova známka

zvláštních oblib. Mister Novak vyňal

jeden svazek. Dal se vésti značkou

otevřel, eh, verše! Ale četl:

Já miloval vás. Lásky té v mé duši

chví doposud se tetelivý kmit –

však to ať z poklidu vás nevyruší,

já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.

Já miloval vás beznadějně, němě,

hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl,

já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,

jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!

Chvíli mlčí. Hledí v neurčito.

Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas.

Zase pausa. Vrací knížku v řadu.

„Šťastni byli naivní ti lidé –

napadlo mu. Co to bylo za svět!

Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,

jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ –

„Pro něco žít! Pro někoho dýchat!

Někoho mít, koho bych moh vznášet

nad tím shonem života a cifer,

aby špína jejich nepostříkla

ani špičku jeho drobných botek!

Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím!

Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný

miloval vás – ano, zde to vězí.

Smysl života mít... Už je pozdě.

Prázdný život uběh jako voda

mezi prsty ruky.“ Mister Novak

leží na svém lůžku. Lampa shora

svítí modrým přitlumeným světlem.

Dvě tabletky veronalu polkl.

Duše se mu teskně rozvlnila,

nepoznané pocity v ní vstaly,

touhy neznámé a rozželení

po něčem, co už je nevrátivo,

čeho nebylo. A býti mohlo...

Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor!

Chemikaliemi sytil život,

chemikalií teď zpříjemňuje

odchod z něho. Inu, věda, věda,“

zaironisoval Mister Novak.

– Jak to bylo? napadlo mu nyní.

Ano, pětadvacet roků tomu.

Byl už chlapcem, u sousedů vídal

chorou dívku, byla starší jeho,

sedmnáct či dvacet – neví nyní –

na výsluní lehávala tiše

s přivřenýma očima a ruce,

voskové a promodralé ruce,

spočívaly bez pohybu mrtvě

na pelesti lehátka. Byl modrý

pohled očí, když je rozevřela,

ale k pláči smutný; její vlasy

jako zlatá záře lemovaly

bílý obličej. On hleděl na ni,

vzpomíná si, že by byl dal krev svou,

aby se jí zdraví navrátilo.

Zahledla ho někdy, pozdravil ji,

ona usmála se – jemu bylo,

jakby jej byl někdo obdaroval

skvostem velké nehynoucí ceny.

V září, když tam kvetly bílé růže,

zemřela. – A tabletku vzal čtvrtou.

– Ve třinácti letech poznal ženy.

V šestnácti se ženil. Našli dívku

rovnou věkem mu i zkušenostmi –

dceru má – je jako všechny jiné –

dívkou-ženou. – Tabletku vzal pátou.

– Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu,

co by drželo jej. Život nemá

pout, by přivázal jej na dál k sobě.

Náhle zjevil se mu luzný obraz:

Vidí dívčí postavu, je svěží

jako zosobněný měsíc červen.

Stojí na vysokém tesu skály,

usmívá se. Opálenou ručkou

zve jej k sobě. – Rozkoš rozlívá se

jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. –

Za tuhletu chvilku stál ten život –

přijdu, drahá – tabletku vzal šestou.

Ciferník zří obrovitých hodin,

stroj v něm hlučně tiká, cifry živy

stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě –

on ví, – chtějí, abych konal zase

službu vteřinové ručky. – Běhat,

běhat bez odechu. – Do úpadu. –

Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu –

oba živi – dívají se na něj –

usmívají se těm svodům hodin –

ne, ne, pryč! A velitelsky rukou

ke dveřím jim ukazuje. Zmizli.

Tichá melodie šumí nyní

odkuds do ložnice. Někdo zpívá

přitlumeně roztouženým hlasem:

Já miloval vás. Lásky té v mé duši

chví doposud se tetelivý kmit –

však to ať z poklidu vás nevyruší,

já nechtěl bych vás ničím zarmoutit –

sám on zpívá – radostně a teskně. –

Hle, tu dívka – červen s oné skály –

stojí u něho a teplou ručkou

hladí vřelé čelo mu a tiskne

do vlasů mu dlouhé políbení.

Voní douškou, ano, tak ji zvali,

květinku tu milou drobnokvětou

jako děti... douškou mateří, hle,

dívka – červen – celá takto voní,

vlasy, tváře, rty i políbení. –

Ještě líbej, ještě, líbej stále –

náhle přikryla mu ručkou oči. –

V blažené tmě Mister Novak usnul.