ZA SVATOPLUKEM ČECHEM.

Zlá, nelítostná, neúprosná smrti,

což ještě dosti nebylo tvých ran?!

Tvé střely stromy nejvyšší nám drtí –

teď nejdražší nám padl velikán.

Ta žalná zvěst se uraganem řítí

a kinžalem teď vniká v srdce všech;

již tedy nutno tomu uvěřiti,

že mrtev – mrtev Čech – – –

Když volební se rozzuřila vřava,

v níž bratr bratra rdousí ze všech sil,

ta jeho drahá sklonila se hlava –

tak tiše odešel, jak tiše žil.

Kdo slyšel sestry bolné zaúpění,

když bratr – věštec naposledy vzdech’?

O, tecte, slzy! Plakat hanbou není,

vždyť umřel velký Čech!

Je doba těžká, různá cizí hesla

vzduch otravují našich českých niv

a v posměch vnuků nejedna věc klesla,

jež dědům jejich svatá byla dřív.

Však zmlkněte již, ústa rozechvěná,

již dosti nářků, všedních řečí těch!

Zde leží věštec – před ním na kolena!

Kdy přijde taký Čech? – – –