ZA SVÍTÁNÍ.

Pod tvými okny stanul jsem,

než odejel jsem zase v dál.

Den vstával, šero krylo zem,

a ranní vítr chladně vál.

V ta okna tvá jsem pozved’ zrak

a viděl jsem tě duchem v snách,

tu hlavu tvoji, drahou tak,

na běloskvoucích poduškách.

Tvou šíji, hedváb dlouhých řas

a bledé čílko anděla,

já zatoužil, tvá hlava zas

by na prsou mi ležela.

Tvůj dech jsem slyšel líbezný

a byl to oddech dítěte,

dech růže, která v rose sní,

že zítra v slunci rozkvete.

A tisíc krásných modrých snů

jsem posýlal ti v jizbu výš

a tisíc slunných paprsků,

kam půjdeš, kde se zastavíš.

V tom bleskla zář. A nad domem

se nesla hvězda, svit se mih’,

a já se za ním díval, něm,

jak zapadá kdes oblacích.

Ó, ne, to nebyl hvězdy šleh,

já dlouho za ním oko pjal,

to anděl, jenž tě v noci střeh’,

od lůžka tvého odlétal.