ZA SVÍTANÍ

Skulinou roletty svit dotěravý

ranního slunce v ložnici se vkrádá,

laškuje na Tvém rtu a do záplavy

tvých kadeří jak zlatá nitka padá.

A měsíce zář bílá ve Tvém snění

se zatím ještě vlní, zkolébává

průhlednou duši Tvoji v lehké chvění

a smavá pohádka vstříc Ti z něj vstává...

Jde tichý vzdech Tvůj po pokoji stmělém,

v něm reflex dum plá, jež stkal duch Tvůj snivý,

co třpytící se muška nad Tvým čelem

Ti sedá do vlasů jak opál živý...