ZA TATÍČKEM.

Kdykoli domů jsem vracel se z dáli,

vždycky mně tatíček spěchával vstříc,

ach, – a teď tatíčka z domu nám vzali,

hlas jeho milý mne nevítá víc;

v maličké zahrádce – můj milý Bože! –

hlavě té předrahé ustlali lože.

Jak se Ti, tatíčku, jak se Ti dřímá

pod svěžím břečťanem? – pověz přec nám!

Chtěl bych Tě vyhrabat rukama svýma,

na Tvoje místo se položit sám;

bez Tebe siroty bloudíme světem – –

Tatíčku, tatíčku, vrať se k Svým dětem!