Za těmi dveřmi.

Za těmi dveřmi – jen otevřít,

ó jistě leží tam!

Ve bledé tváři věčna klid,

kol žlutý svíček plam.

Jak z vosku v prstech růženec,

od matky malý kříž,

jak v chvíli té, Smrt, starý žnec,

kdy sňala jí s beder tíž.

Tíž choroby a života,

jejž milovala tak,

že nemoh’ za ním uzavřít

se v mrtvých vytoužený klid

ten unavený zrak.

Že musil býti zatlačen

a otevřel se zas,

než v skutku padl věčna sen

do zlatých jeho řas.

Jsou dveře dobře zavřeny

i křídla okenic,

však v duši plá, ač stlumený,

ten žlutý plápol svic.

Jen sílu mít a otevřít,

co noha by mohla dál,

leč k tomu neměl jsem již klid,

ví Bůh, proč jsem se bál!

Dvůr tichý byl a živý plot

zas v zeleň vyrážel;

já musil myslit na život

a cítit jeho žel.

Dvůr tichý jest – kol matky hlas

a sester kroky zní,

v mé snění plá ten svíček jas,

jak by mne volal k ní.

Vím, není tam, a přec se ptám,

kde síly té jen vzít,

již měl jsem, patře v její líc,

a které nemám dnes již víc:

ty dveře otevřít.