Za tiché hudby šumících klasů,

Za tiché hudby šumících klasů,

jakby kdos kolem ševelil rtoma,

krajem jdu naším v slunečním jasu,

v duši to cítím: Jsem doma!

Něco mi prsa radostí plní,

jak se dít vetřelci nemůž’ ni hostu,

s každým že klasem, jenž se tu vlní,

ze stejné půdy že rostu.

Ssál z její hroudy tepla i rosy,

z jejího žití, dechu a síly,

a já to cítím, jak mi z ní cosi

v krev také přešlo a žíly.

V poli to zraje, slunce žár pálí,

plamenem jeho vlčí mák hoří –

do jaké dáli, do jaké dáli

všecko v tom zvlněném moři!

Zazvoní kosy, zemi pluh raní,

pole se začerná prázdné a holé,

rozsévač přijde pak, zrno v své dlani,

aby je rozházel v role...

Nejsem nic více nežli ty klasy,

zmítané větrem, vydané bouři,

nevím, co příští přivanou časy,

zdali se zjasní neb schmouří.

Zda mi dá růsti plevel a trní,

bude-li slunce, abych moh’ zráti,

ale to cítím: bude-li zrní,

zemi jsem dlužen je dáti!