ZA TICHĚ NOCI.

Zahloubán do knih zmučené země a lidu

nehnutě sedím. Letní noc teplá a snivá

tichounce ukolébavku tesklivou zpívá

svému dni spícímu, země rvavému synu.

Ticho – – a myšlenky jdou: Nikdy zde klidu,

odpočinutí ve stromů prochladlém stínu,

bratrsky pravé, všelidské lásky nebude.

Trpěti budeme vždycky za otců vinu,

základ že kladli k sladkému svému domovu

na tomto krásném, horami věnčeném ostrovu.

Vždycky jen uprostřed cizích národů budem'

ztracení sektáři v kraji pohorsky chudém.

Vždycky jen stráží a hlídkou vzdálených vojů,

nenávidění obhájci kamenné tvrze,

kterou si otcové u hranic stavěli drze,

vždycky jen nárazník, obět plemenných bojů.

Teskno je... Spí den na noci hedbávném klínu.

Od věže radniční měsíc v dálku se dívá

a posměšně hlavou nad zemí zlekanou kývá –

Oh, ty má výspo nešťastná, tvrdý osude...!

Nad tichou vlnou dalekých nadzemských moří

nesčetných, stříbrných světlušek roj

křidélky kmitá, bílými světélky hoří.

Ze zdola v supění strojů, ve mracích kouře

rachotí vlaky jak hrozná, vzdálená bouře,

duní jak krátery, nesmírný boj.

Nevzlykej: všechno, co žije, zápasí věčně.

Zapadli dávno, kdož šťastnou idyllu prostou

na klínu bohatém štědré přírody žili.

V rozklad se zvrátily nevyužité síly.

Národy jako jedinci zápasem rostou.

Přijmi svůj osud s oddanou pokorou, vděčně.

Vždyť jsme jak děti: láska by zkazila nás.

Stiženi kletbou: nesnesem dobrého bydla.

Vzdorem jen, úderem, za rázem ráz

mohutní hruď nám, vyrostou, zcelí se křídla,

vydrží do zemí dalekých, v neznámý svět

za slávou, za činem velikým odvážný let...!

Přijímám s tichou, oddanou pokorou, vděčně...

K zálivu blíží se loďka stříbrné luny.

Jako vzdech nyvý v dálkách se chvějící struny

snáší se k zemi tichých hvězd hovor a šum. –

Uléhám klidně a duše své utichlý dům

otvírám dokořán velikým, radostným snům...