ZA TICHÝCH BLESKŮ.

Ty němé blesky na obzoru sivém,

jež bledostí svou příšernou

noc projíždějí bezměrnou

vždy zas a zase, v spěchu náruživém:

Co chtějí říci? Proč tak tiše hasnou?

Čím bylo noci tajemné

jich zaplanutí daremné?

Proč mihnuvše se jedva – mlčky hasnou?

Kmit záhadných těch duchovitých blesků –

co zapírá svou němotou?

Proč stírá náhlou temnotou,

co letmo vžehly v nekonečna desku?

Co zamlčují? Jsou jak očí žehy,

když prozrazují srdce vznět,

jejž vyznat nechce hrdý ret,

ty blesky chvělé, plné hrůz i něhy.

Čí oči jsou to? Jaká bytosť tajná

pal mocný, v skrytu hořící,

mi nechtíc jeví, mlčící

a nedostupná, velká, nepodajná?

Zda zřídlem, odkud srší blesky tyto,

je nesmírného srdce žár,

v němž oheň božský vede svár

s tmou démonickou, v níž je mlčky skryto?

Zda plane láska v prsou všehomíra,

zda soucit němý, plamenný,

v taj majestátný vhalený

jak tyto blesky z hlubin věčna zírá?

Zda věje těcha smírná, bezezvuká

z těch tiše zářných přeludů

nám v hořkost zemských osudů,

ó, zda to pravda, co ten jas nám vnuká?

V tom letí blesk – a v odvěť na otázky

hřmí temná dálka blankytu:

Věz, krutosť v patách soucitu,

hrom zkázy v jedno slit jest s ohněm lásky!

Jsme rány z bouří zemského jen světa –

a takové jest v srdce v něm!

Jeť člověk zaklet na svou zem,

nechť dál jej vábí tajná, věčná meta...

Co blesk je němý, jenž ti přetajemně

v mih rozhaluje temnou výš?

Hrom v dálce, jehož neslyšíš!

a sudeb věčných nezná hluchá země.