Za tichých nocí.

Za tichých nocí, kdy jen měsíc leje

své bledé světlo v šerou jizbu moji,

kdy vím, že vánek slov mých neodvěje,

ni přítel, který k spánku již se strojí,

že netuší, co v srdci mém se děje:

Tu mluvím s Vámi, krásná moje paní,

a vše, co srdce prozradit se bojí,

Vám žaluji po hvězdách, jež se rojí

tmou oblohy, jak sedmikrásky strání.

A zdá se mi, že zřím ty tahy známé,

že zřím v ty oči, plné slitování,

že o své lásce spolu promlouváme.

A zatím Vy, má sladká, dobrá paní,

o mojí lásce nevíte snad ani...

Tak bláhový sám sebe člověk klame!