Za tuhých mrazů.

Jak to slunko krásně svítí,

na oknech mi kreslí kvítí,

až se tomu úkazu

divím v lednu za mrazů!

Vidím růže, konvalinky,

lilie a fialinky,

karafiát, barvínek,

rozmarinku, jasmínek.

I to jest mi k podivení,

žádných barev na nich není;

žádné kvítko nevoní,

nikterak se nekloní.

Takou bývá přátel cháska,

scházívá jim pravá láska,

růže jejich bezvonná

pokora pak úhonná.

Planá zbožnost konvalinky,

lichá věrnost rozmarinky,

bez barev a bez rázu

jako kvítí za mrazu!

Aj já, díky Pánu Bohu,

přátely se chlubit mohu;

krásnou duši jeví hled,

ryzí pravdu mluví ret.

Každý ctností libě voní,

do duše mi blaho roní;

neskrývá se v žádném had,

proto mám je všecky rád.

Každý z nich je jarním kvítkem,

každý živým Božím dítkem;

spatřuji v tom pravý div,

nebes Pán je dlouho živ!

Blaze živ je pro Sebe,

pro národ a pro nebe;

modlitbu mou denní slyš,

ctnostné touhy jejich tiš!

Vyslyš, Bože, tu mou prosbu,

odvrať od nich každou hrozbu;

Jesu Kriste, Ty to víš,

že jim heslem Tvůj je kříž!

Kříž Tvůj jest jim spasným zjevem,

nadšeným ho slaví zpěvem;

Maria, Tvá svatá Máť,

přímluvou rač při nich stáť.

Pros, ať libou vůní dýší,

ať jsou denně Tobě bližší;

dejž, ať písní lahodnou

setbu mají úrodnou.